Jižní Morava čte 2019

Naše knihovna každé dva roky vyhlašuje literární soutěž na nějaké téma. Ze začátku jsme si témata volili sami (Moje babička, moje stařenka; Můj dědeček, můj stařeček; Můj zvířecí kamarád), ale od roku 2017 se připojujeme k projektu Moravské zemské knihovny v Brně „Jižní Morava čte“, která probíhá za podpory Jihomoravského kraje.

Tento projekt je určen pro děti do 15 let a hlavním důvodem, proč vznikl, je vybudovat vztah dětí ke čtení, knihám a potažmo ke knihovně. Jsme si vědomi skutečnosti, že kromě rodiny a školy je knihovna třetí nejdůležitější faktor ovlivňující rozvoj čtenářských návyků. Do dnešních dnů se zapojilo do projektu 60 knihoven a bezmála 6 000 dětí z Jižní Moravy.

Téma soutěže se volí s ohledem na významné události daného roku.  Letos veřejné knihovny v ČR slaví jubileum, a to dokonce stoleté. Díky prvnímu knihovnímu zákonu z roku 1919, který ukládal všem obcím založení a financování knihoven, má ČR dodnes nejhustší síť knihoven nejen v Evropě, ale dokonce na světě. 

Tématem soutěže, k oslavě zmíněného jubilea, je pro rok 2019 „Tajemství knihovny“. Děti mohou psát, malovat, nahrávat videa, vytvářet komiksy… Své práce musí odevzdat do knihovny nejpozději 31. října, více na www.jiznimoravacte.cz. Z každé kategorie vybereme jednu práci, která postoupí do krajského kola. Pro ty je připravena odměna v podobě návštěvy divadla Polárka nebo Hvězdárny a planetária v Brně.

V zapojených knihovnách by měly probíhat také různé doprovodné akce. Naši knihovnu navštívila spisovatelka Markéta Harasimová s interaktivní besedou „Kočkohrátky s Ťapičkou“ pro první a druhé třídy naší základní školy.

Chtěla bych poděkovat paním učitelkám, především z přípravné, první a druhé třídy za spolupráci. Už teď se těšíme a jsme zvědaví, čím děti překvapí.

 

Vyhodnocení

V minulém Zvonu jsem Vás informovala o tom, že se naše knihovna zapojila do projektu „Jižní Morava čte“. Nyní bych vás chtěla seznámit s tím, jak soutěž probíhala a hlavně, kdo byl nejlepší. Jen připomínám, že letošním tématem bylo „Tajemství knihovny“ a naše knihovna obsadila jak literární, tak i výtvarnou kategorii.

Do literární soutěže se z ratíškovické základní školy zapojily prostřednictvím paní učitelky češtiny Mgr. Lucie Elblové tři třídy. Paní učitelce bych za její aktivní přístup chtěla moc poděkovat. Do užšího výběru se dostalo deset prací a to ze 7. A Ondřej Gajdík, Anna Jirásková a Natálie Kaderová, z 8. A Barbora Gajdová, Martina Janková a Dorota Miškeříková a z 9. A Eliška Čuboňová, Tereza Horáčková, Kristýna Macková a Alžběta Mokrá.

Tyto práce posoudila komise (paní knihovnice + pan místostarosta) a vybrala tři nejlepší práce, které si i vy můžete níže přečíst.

  1. místo – Alžběta Mokrá  - 9. A
  2. místo – Ondřej Gajdík - 7. A
  3. místo – Martina Janková

Alžběta Mokrá se svojí prací „Fantazie“ tedy postoupila do krajského kola, k tomu jí gratulujeme. Slavnostní vyhlášení výsledků proběhlo v sobotu 30. listopadu ve Hvězdárně a planetáriu v Brně na Kraví Hoře.  Všichni finalisti za odměnu shlédli 3D projekci filmu „Příběh nekonečných poutníků: Voyager“. I když Alžbětka nevyhrála, myslím si, že to pro ni i její rodiče byl hezký zážitek.   

Do výtvarné soutěže vtáhly paní učitelky děti z prvních a druhých tříd. I těmto paním učitelkám (Mgr. Evě Bláhové Ostrezi, Mgr. Blance Kopečkové, Mgr.  Ivaně Vachové a Mgr. Janě Lovečkové) bych chtěla moc poděkovat za spolupráci s knihovnou. Děti na dané téma malovaly obrázky nebo vyráběly vlastnoručně malované knížky. Z této kategorie jsme do krajského kola zaslali knížečku vyrobenou žákem 1. A Dominikem Koplíkem s názvem „Skřítek, co měnil knížky“. Také jemu moc gratulujeme.  Vyhodnocení proběhne 7. prosince v Divadle Polárka v Brně, děti za odměnu shlédnou představení Vinnetou. Držíme Dominikovi palce, pokud by vyhrál, určitě se o tom v příštím čísle dozvíte.

 

 

Alžběta Mokrá (9. A)

TAJEMSTÍ KNIHOVNY

Fantazie

     Veronika chodila kolem té zvláštní polorozpadlé knihovny odjakživa. Dvakrát denně míjela stále impozantní budovu s bílým mramorovým obložením a sloupy, kamennými zdmi a nádhernými vyřezávanými dveřmi. V zadní části se střecha knihovny začala bortit dovnitř, okna byla tak špinavá a zaprášená od smogu, že přes ně nebylo vidět a jedno křídlo masivních dveří bylo porostlé břečťanem. Přes den nevypadala ani moc strašidelně, ale stejně lidé přecházeli na druhou stranu ulice, nebo viditelně zrychlili krok, když procházeli kolem. I Veronice bylo nepříjemné tudy chodit do školy a pak ještě zpět domů. Možná to bylo i proto, že knihovna vypadala na spadnutí, ale hlavně se Veronice vždy stáhl žaludek, hlavou se jí míhaly podivné obrazce a cítila se hrozně zle. Ani ji nenapadlo, proč by město mělo tu knihovnu nechat zbourat. Nikdo by se k ní ani nepřiblížil. Vždy měla Veronika pocit, že když se od knihovny okamžitě nevzdálí, tak zkolabuje

     Ale jednoho dne neodolala zvědavosti a vklouzla do knihovny. Jak se po dveřích táhl břečťan, vnikl do škvíry mezi dveřmi, rostl dál dovnitř a dveře se časem otevřely dost na to, aby se Veronika prošla. Bylo jí tak zle. Hlava se jí motala, ale snažila se ty divné pocity nevnímat. Jakmile však překročila práh a vstoupila na lesklou parketovou podlahu, nesmírně se jí ulevilo. Ucítila vůni starého papíru. Police obklopovaly všechny zdi a regály se těsnily po celém prostoru. Ale byly téměř prázdné. To Veroniku celkem udivilo. Jen sem tam se válela pohozená kniha. V sále bylo celkem světlo, ale nepřicházelo od špinavých oken. Na ochozu v patře sílilo. Veronika vystoupala schody a šla po světelné stopě. Všimla si, že čím dál jde, tím knih přibývá. Přišla až k rohu místnosti, kde bylo v policích nejvíce knih. Ale světlo tady bylo tak intenzivní, že neviděla, co jej vyzařuje a musela si zakrýt oči rukou.

     ,,Promiň, hned to zeslabím,“ vypískl tenounký hlásek.

     Světlo náhle zablikalo a zesláblo, takže si Veronika mohla všimnout drobounké hubené dívky. Krčila se za malým stolkem, nad kterým levitovala koule toho bílého světla. Veronika vyjeveně zírala na světlo i na dívku. Byla úplně bledá. Vypadala, jakoby byla trochu průhledná. Měla deformovaný obličej, ve kterém byl náznak strachu a spousta bolesti. Dívenka v rukách svírala knihu.

     Po chvíli k ní Veronika přistoupila blíž a zeptala se: ,,Co jsi zač?“

     ,,Já jsem fantazie z knih. Někteří lidé si příběhy představují tak opravdově, že vzniká život. Jako já.“

     Veronika si přisedla k ní a potichu zašeptala: ,,Chceš mi říct, že jsi se tu jen tak zjevila, když lidé četli?“

     Když dívka zjistila, že jí Veronika nechce ublížit, trochu se osmělila.

     ,,Když lidé čtou, prožívám příběh s nimi. Ale oni už sem přestali chodit. Zavřeli knihovnu a knihy se rozkradly. Když to tu chtěly zbourat, okolí knihovny jsem začarovala, aby se k ní nikdo nepřiblížil. Ale stálo mě to až moc síly. Navíc už lidé nečtou a já slábnu. Udělala jsem si světlo, abych si mohla číst sama, ale nepomáhá to a …“

     „Počkej, zpomal trochu. Proč jsi třeba neodešla jinam? A proč mě ta tvá kouzla neodradila?“ Přerušila ji Veronika.

     ,,Já… já už nemůžu. Nemám sílu. Ty jsi ale nepřišla se zlými úmysly. Prosím, přečti mi něco… zachraň mě…“ vydechla znaveně dívenka a svalila se na zem. Klepala se vyčerpáním a doslova mizela Veronice před očima.

     ,,Jasně, jen vydrž!“ chytila ji za ruku a roztřeseně začala číst knihu, kterou dívka držela.

     ,,Ne… takhle ne, představ si ten příběh…“ šeptala tichounce

     Veronika začala panikařit. Nikdy moc nečetla. Přestala cítit ruku dívenky. Zpustily se jí slzy a znova se pokoušela číst. Dívka se jí povzbudivě zahleděla do očí a naposledy vydechla. Rozplynula se. Veronika si tiskla knihu k sobě a nemohla se nadechnout. Tiše vzlykala. Musí začít číst. Znovu jí ztvoří. Vzala si knihu domů a četla a četla. Nikdy se ale nedostala dost daleko. Pokaždé si vzpomněla na dívenčin poslední nadějný pohled a znovu se rozplakala. Ale fantazie ji nadobro opustila.

     

                                                                        

 

Ondřej Gajdík  (7.A)

Tajemství knihovny

 

  Jmenuji se Pepa a nikdy mě nebavilo číst. A můj kamarád Matěj je na tom zrovna tak. Knihovna je pro nás zapovězeným místem.

  Jednou, když jsme se byli projet na kole, narazili jsme v lese na nějakou starou budovu a řekli jsme si, že to zítra prozkoumáme. Nazítří jsme se tam teda vydali. A dostavil se problém číslo jedna, „nečekaně“ bylo zamčeno. Tak jsme obhlédli okolí a našli jsme křovím zakryté rozbité okno. Tím rozbitým oknem jsme vlezli dovnitř. Byla tam hrozná tma. Jediné světlo, které tam bylo, prosvítalo přes zabedněná okna. Štěstí bylo, že měl Matěj mobil, tak jsme si mohli posvítit. Prvně jsme nevěděli, kam jsme se to dostali, ale pak jsme to zjistili. Byla to knihovna. S tím se dostavil problém číslo dva. Vlezli jsme do knihovny, která je pro nás, jak už jsem se zmínil výše, zapovězeným místem. Začali jsme to tam prohledávat a Matěj našel v jednom stole vzkaz asi od toho, co tu býval knihovníkem. Vypadal takto:

                                                                                                                                                             16. října 1862

  Prohlašuji, že v mé knihovně je skryto největší bohatství lidstva. Ale lidé jsou tak chamtiví a mocichtiví a chtějí toto bohatství mít, že mi kvůli tomu i usilují o život.  Ty, který jsi tento dopis našel, máš šanci zjistit, co je toto bohatství. Když vyluštíš sérii hádanek, tak ti to prozradím. A tady je první:

Altera est occultatum litteram in cellario in desk perscriptoren.

  To v nás vzbudilo velkou zvědavost, protože jsme vůbec nevěděli, jakým je to napsáno jazykem. S tím jsme tu knihovnu plnou zaprášených knih prohledávali dál. Po chvilce hledání Matěj našel knihu s velkým nápisem „Latine“.

„Vždyť to je učebnice latiny“, povídám hledě do stránek knihy.

„Možná je ten dopis napsaný latinsky“, řekl Matěj.

A byl. Pár dnů nám to trvalo, ale první hádanku jsme pomocí té knihy vyluštili. Našli jsme další dopis a v něm byla další hádanka, která zase souvisela s knihami. Takhle to šlo dál a dál, prokousávali jsme se knihu po knize, hádanku po hádance, až jsme se dopracovali ke konečnému dopisu:

                                                                                                                                                             20. října 1862 

  Blahopřeji, zvládl jsi to. Zasloužíš si vědět pravdu. Ti chamtiví lidé, kteří toto bohatství tak chtějí mít, nevědí, že toto tajemství je v každé knihovně a že každý je vítán, aby přišel a toto bohatství získal, protože to tajemství je moudrost skryta ve všech těch knihách.

  Bylo to pro nás velké dobrodružství, které nás navíc naučilo číst knihy. To je podle mě velký výkon vzhledem k tomu, že jsme se do knihoven velice zdráhali chodit. Dokonce nás to začalo i bavit. A za to to stálo!

 

 

Martina Janková (8.A)

Tajemství knihovny


Co skrývá se ve tmě za zdmi,
když noc ovládne den,
co děje se v budově za tmy,
když všichni dávno sní svůj sen,
když už nikdo nevychází ven.

Co děje se ve stranách knih,
co když malý princ dává svůj slib,
co když Mauglí leze po zdech,
co když lichožrouti dívají se po párech,
co když příběh přes noc stává se živ.

I kdyby se tohle dělo,
co bylo by s písmeny,
snad by tam každé jen nesedělo
a i bez známky života šly do tmy,
třeba za psi ze psí smečky.

I kdyby se tam všichni pohybovali,
nemohli by se přeci vejít,
co když mají speciální hodiny,
se kterýma nastaví rodiny,
kdy se nehýbat a kdy žít.
 

Každou noc bylo by plno,
nevěděl by o tom i tak nikdo?
I kdyby to bylo, co by to bylo?
Kdyby se knihám daroval život,
vždyť by to přece nebylo dobro.

Vždyť postavy by utekly,
nebo nesmí z knihovny?
Co když mají strach o své životy,
že spálilo by je slunce,
nebo už nebyly by v knížce.

Třeba jsou postavy v knihách rády,
proto by nechtěly pryč,
nikdo nechce se na popel spálit,
proto nechtěly by nic,
nic jen v knize se z budovy vzdálit.

A jak by se vrátily zpět?
Co když první paprsek slunce je vrátí,
vrátí však jen ty, co jsou ve zdech,
ostatní venku by spálil.
Co když je toto tajemství knihoven.